Homilie o mši sv. - 6. Eucharistická modlitba I.

06: Eucharistická modlitba I.

a) smysl eucharistické modlitby: spojení s Kristem ve vyznání velkých Božích činů a v podání oběti (IGMR 78)

b) čtyři eucharistické modlitby v novém misále

c) struktura eucharistické modlitby

d) dialog, preface, Svatý

Když si shrneme vše, co jsme si dosud o mši sv. řekli, tak: začali jsme vstupním zpěvem, následoval pozdrav a úkon kajícnosti, volali jsme Pane smiluj se a zpívali andělský zpěv Gloria, následovala vstupní modlitba a čtení z Písma svatého, po čtení následovala homilie, vyznání víry a přímluvy. Minulou neděli jsme hovořili o přípravě darů.

Vše je teď už připraveno a po přípravných modlitbách začíná nejposvátnější část mešní liturgie, jejíž středem a těžištěm je proměňování. Tento oddíl mše sv., vrcholí  v obnově vykupitelské oběti, a je nejvýznamnějším okamžikem nejen v rámci mše sv., ale je to nejvznešenější úkon bohopocty, jaký na této zemi jsme schopni vykonat.

Začíná eucharistická modlitba, tj. modlitba díkůvzdání a posvěcení. „Kněz vybízí lid, aby pozvedl srdce k Pánu s modlitbou a díkůčiněním, a zahrnuje všechny do této modlitby, kterou vysílá jménem celého shromáždění skrze Ježíše Krista v Duchu Svatém k Bohu Otci. Smyslem této modlitby je spojení celého shromáždění věřících s Kristem ve vyznávání velikých činů Božích a v podání oběti. Eucharistická modlitba si žádá, aby jí všichni naslouchali.“[1] Modlitba kánonu začíná prefací (lat. prefatio – předmluva) po které následují slova kánonu (z řeckého κανων, což značí neměnné pravidlo, text nepodléhající žádným změnám.)

            Tradiční římská liturgie užívala téměř patnáct století jednoho kánonu kterému předcházely různé preface, podle užitého mešního formuláře. Tento římský kánon byl s malými úpravami převzat i do nového misálu, který užíváme dnes, a byl zařazen jako první eucharistická modlitba. V novém misálu jsou čtyři eucharistické modlitby. První tři mají volitelné preface, poslední, čtvrtá, má prefaci vlastní a nelze ji zaměnit, takže je použitelná jen ve všedních dnech liturgického mezidobí.

Hlavní prvky eucharistické modlitby projdeme nejdříve stručně a potom se k jednotlivým částem podrobněji vrátíme. Jsou to:

 Díkůvzdání, které je vyjádřeno zejména prefací. Kněz jménem veškerého lidu oslavuje Boha Otce a vzdává mu díky za dílo spásy.

Společné zvolání: Celé shromáždění se připojuje k nebeským zástupům a volá Svatý, svatý, svatý. Toto zvolání pronášejí všichni společně s knězem.

Epikléze: Církev svolává Ducha svatého, aby dary, které věřící přinesli, byly proměněny a staly se tak Tělem a Krví Kristovou.

Zpráva o ustanovení a proměnění: Kněz slovy a úkony Kristovými koná oběť, kterou Ježíš ustanovil při své poslední večeři. Při ní obětoval své Tělo a Krev pod způsobami chleba a vína, dal je apoštolům k jídlu a pití a dal příkaz, aby toto tajemství konali neustále na jeho památku.

Anamnéze (upomínka): Po obětování Církev slaví Kristovu památku vzpomínkou zvláště na jeho utrpení, vzkříšení a nanebevstoupení. (Proto na památku spasitelné smrti tvého Syna i jeho vzkříšení a nanebevstoupení a v očekávání jeho příchodu, přinášíme ti, Bože, toto díkůvzdání...)

Podání oběti: Při slavení této památky obětuje Církev v Duchu svatém neposkvrněnou oběť Otci a usiluje o to, aby se věřící učili obětovat nejen tuto oběť ale i sebe samy, aby se den ze dne sjednocovali s Bohem a mezi sebou, aby Bůh byl všechno ve všech. (Shlédni na oběť své církve: vždyť je to oběť tvého Syna ... naplň  nás jeho svatým Duchem, ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu, našem Pánu.)

Prosby: Zde vyjadřujeme to, že eucharistii slavíme s celou Církví, jak pozemskou tak i nebeskou a oběť že se přináší za všechny členy Církve, živé i mrtvé, kteří jsou povoláni k účasti na vykoupení získaném Kristovým Tělem a Krví.

Závěrečná doxologie: Je to zvolání oslavující Boha a je zakončeno společným zvoláním lidu Amen.

A teď podrobněji k jednotlivým částem:

Preface je  drahocenný klenot posvátné liturgie. Patří k nekrásnějším chvalozpěvům, jimiž se Církev spojuje s nebeským Jeruzalémem. Do mešní liturgie byla zařazena po příkladu samotného Spasitele, protože i on, dříve než při poslední večeři proměnil chléb a víno, vzdal nebeskému Otci chválu a díky. Preface tvoří jakousi předmluvu k vlastnímu úkonu proměnění. Jsou to slova, ze kterých můžeme cítit posvátné vzrušení, kdy už cítíme, že se blíží ta veliká chvíle, která člověka rozechvívá svou posvátností. Je to veliký hymnus chvály a díků, je to zpěv lásky. Té lásky, kterou Ježíš prožíval ve chvílích, kdy se ve večeřadle cele vydával v oběť proto, aby lidstvo touto obětí vykoupil. Takový zpěv díků nikdy, v žádné liturgii, před proměňováním nechyběl. Církev tak při mši sv. jedná po vzoru svého Pána.

            Úvod k prefaci tvoří trojverší, ve kterém se kněz nejdříve spojuje s věřícími pozdravem Pán s vámi. A lid odpovídá I s tebou. Znamená to, že nejen věřící, ale i kněz, který se připravuje k tomu velebnému a vznešenému úkolu, potřebuje Boží pomoci a pro tu chvíli zvláštní Boží blízkost.

Pak kněz pozvedne ruce a vyzývá přítomné, aby svá srdce povznesli k Bohu. Vzhůru srdce! Zde vrcholí nabádání k povznesení mysli a k maximální soustředěnosti před blížícím se proměňováním. Pozvedáme svá srdce k Bohu a tím se odvracíme od všeho co pomíjí, co je jen pozemské a upínáme se jenom k tomu, co přichází od Boha. Proto lid odpovídá Máme je u Pána! Toto ujištění by mělo vycházet z hloubi celého srdce. Nebylo by většího pokrytectví, než vyslovovat tato slova netečně! Svatý Jan Zlatoústý k této chvíli říká: Co činíš, člověče? Co jsi přislíbil knězi? Rozvažuj to! Tajemný stůl je připraven, kněz má starost o tebe; cherubové jsou přítomni, serafové sem pospíchají; oheň Ducha svatého spadá s nebe... a ty by ses nerděl, v této hrozné hodině býti lhářem?

            Když je tedy kněz ujištěn, že všichni již povznesli svá srdce k Bohu, pokračuje radostně Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci!  a lid odpovídá Je to důstojné a spravedlivé.

            Začátek i konec preface je, po myšlenkové stránce, vždycky stejný. Celebrant navazuje na poslední odpověď a začíná zpěv díků. Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné...,  protože Bůh je hoden, abychom mu vzdávali díky. Těmito díky vyznáváme, ze On je zdrojem všeho našeho dobra. Naše vděčnost je uznáním a oslavou Boží dobroty.

Druhým důvodem je spravedlnost. Je spravedlivé vzdávat Bohu díky, protože Bůh je dárce všech darů, na něm jsme plně závisí, od něj všechno máme. Nikdy mu nesplatíme, co pro nás z lásky učinil. Proto cítíme povinnost stále jej oslavovat, chválit a jemu děkovat.

Vzdávat díky je také spasitelné. Pro naši vděčnost budeme Bohu milí a jeho srdce nám bude nakloněno. Pro naše díky a chvály nám Bůh otevře pokladnici své štědrosti a dovede nás tak k sobě...

V duchu této vděčnosti pronáší pak kněz střední část preface, ve které bývá vyjádřen obsah události, ke které se slavení mše sv. vztahuje. Obecně se texty vztahují ke dnům liturgického mezidobí, k nedělím v mezidobí, ale slavnosti a některé svátky mají své vlastní preface, které není možno použít při jiné příležitosti.

Při vědomí naší lidské nehodnosti a nedostatečnosti prosí kněz, aby se mohl zapojit do nebeských oslav a v závěru díkůčinění prosí, aby se mohl připojit k zástupům andělů a s nimi volat:  Svatý, svatý, svatý Pán... Chvalozpěv, kterým preface končí sestává ze dvou částí. První (Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů. Nebe i země jsou plny tvé slávy). velebí trojjediného Boha. Tento zpěv bývá také nazýván trishagion (provolání trojí svatosti Pána, Boha zástupů) někdy se mu říká též zpěv andělský protože zpívajíce připojujeme se ke kůrům andělským. Druhá část obsahuje pozdrav a uvítání Božského Spasitele. (Hosana[2] na výsostech. Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně. Hosana na výsostech). Tímto zpěvem se všichni připojují k chvalozpěvu nebeských sborů, jimž v této chvíli triumfálně znějí nebesa. Přichází Beránek Boží, aby obnovil oběť, kterou dokonal na kříži. Všechno pokleká, protože za chvíli zaznějí slova, která proměnila svět...

[1] Všeobecné pokyny k římskému misálu, Editio typica tertia, 2002

[2] „Hosanna (pořečtěné hebr. zvolání = Zachovejž, zachovej  již, sr. Ž 86,2, vysvoboď Jr 31,7), radostný pokřik lidu izraelského o slavnosti stánků (Ž 118, 25n), spojený s máváním palmovými nebo vrbovými ratolestmi zvláště sedmého dne slavnosti. Byla to největší z lidových slavností židovských. Volání vztahovalo se na Boha, který měl dáti sťastný prospěch. Nejspíše kněz zpíval 118. žalm a lid v určitých oddílech vpadával voláním.

Při posledním vjezdu Ježíšově do Jeruzaléma volal lid a pak děti h. (Mt 21,9.15; Mk 11,9; J 12,13). Přídavky „synu Davidovu“ a „na výsostech“ vznikly neporozuměním slovu h., které bylo chybně překládáno jako „sláva“, „zdar“. Takto znetvořené se dostalo h. i do prvokřesťanské liturgie, kde znamenalo asi totéž, co Hallelujah.“ (Adolf Novotný – Biblický slovník, Kalich, 1956)