Liturgická reforma je nezvratná, ale kýžený účinek ještě nepřinesla

03.09.2017 07:23

převzato z www.radiovaticana.cz

 

Liturgická reforma je nezvratná, ale kýžený účinek ještě nepřinesla

 

Ke knize Luigi Martinelliho Mše na scéně

Milan Glaser

 

„Prostoupily by nás pocity bázně a posvátna, kdybychom měli vidění Božího Majestátu. Jsou to pocity, které vnímáme do té míry, v jaké si uvědomujeme přítomnost Boha. A pokud ne, pak proto, že Jeho přítomnost nevnímáme“ – těmito slovy staví bl. kardinál John Henry Newman běžného katolíka před nevypověditelnou obtíž vnitřního odcizení, které může zakoušet během mešního ritu. Tato slova známého konvertity z anglikánství cituje ve své knize Mše na scéně (Missa in scena. Riflessioni teatrali sulla liturgia, Cavinato Editore International, Brescia, 2017) italský divadelní režisér a teoretik divadlení vědy Luigi Martinelli, který čtenáři ukazuje, čím by liturgie ze své povahy měla být (mysterium tremendum, závratí, riskem).

Zásluhou zmíněného laického autora, který - bez urážky kohokoli - není zatížen profesionální deformací liturgisty, je skutečnost, že bez okolků a na základě obdivuhodné šíře znalostí různých odvětví odhaluje notoricky známý, leč zamlčovaný fakt, že liturgická reforma nepřinesla kýžený účinek. Nevštěpuje ducha liturgie a nevychovává k náboženskému cítění anebo jen v nepatrné míře.

Martinelli nenavrhuje návrat ke starší formě římského ritu. Návrat Vetus Ordo by do pokoncilní katolické litugie sám o sobě nepřinesl rituální působivost, centralitu oběti a „riskantnost“ ritu, tvrdí v rozhovoru pro časopis Tempi. Domnívá se však a dokládá, že Novus Ordo, tedy nový mešní řád vypracovaný za papeže Pavla VI. potřebuje další reformu, má-li pronikat a určovat duchovní život věřících katolíků, a to tím, že bude více využívat tradičních obřadních prvků katolické liturgie. Musí znovu objevit centralitu těla, moc symbolů, účinnost posvátného jazyka, důležitost vhodné hudby a zpěvu, ale především musí znovu nalézt primát formy nad obsahem, objevit znovu důležitost působivého znovuzpřítomnění oběti. K tomu je nutně zapotřebí také seriózní reflexe o účinnosti ars celebrandi.

Liturgická reforma z konce šedesátých let – vysvětluje dále Martinelli – se zaměřila téměř výlučně na verbální stránku ritu, tedy na to, co se týká slov, textů, překladů a sdělnost jazykových zkratek. Jednostranné zaměření na „srozumitelnost“ však neučinilo liturgii srozumitelnou, nýbrž ji ochudilo. Nynější ritus se vyznačuje racionalistickým důrazem, což se projevuje mnohomluvností, fonetickou převahou. Stále větší důležitost mají slova: úvody, promluvy, pobídky a dialogy, zatímco smysl činů, gest a pohybů je redukován. Mám na mysli pokleknutí, úklon, prostraci, pozvednutí zraku, rozpažení, znamení kříže či polibek. Tím vším se totiž rozvíjí niternost. Pokoncilní ritus už není chápán jako zkušenost, ale jako poznání, stal se poznávacím a nikoli proměňujícím faktem. Na to ostatně upozornil papež František minulý čtvrtek (24. srpen) v promluvě k účastníkům italského Liturgického centra.

Ona aktivní účast (actuosa participatio) věřících na liturgii zamýšlená Druhým vatikánským koncilem je zkrátka omezována pouze na racionální rovinu, což od věřících žádá větší úsilí a trpí tím modlitba. Odtud plyne nesoustředěnost a nuda. Na tom se shodují vážení liturgisté protilehlých myšlenkových proudů (Roberto Tagliaferri, Aldo Natala Terrin, Loris dalla Pietra, Jakob Baumgartner). Dokonce i belgický primas, kardinál Godfried Danneels, který se považuje za progresistu, si posteskl, že nynější liturgie je „orientována výlučně na intelekt“. A kardinál Walter Kasper, který určitě není lefébvrista, prohlásil, že „máme kněze, kteří při mši hodně mluví a málo celebrují“.

Katolickou mši dusí mnohomluvnost. „Dochází k tomu – říká s politováním Martinelli – že se přestává důvěřovat samotnému ritu. Odtud plyne tendence celebrantů vysvětlovat, ba legitimizovat či přímo omlouvat obřady slovem. Chybí víra v účinnost rituálního úkonu jako takového. Dokonce i v nádherné liturgii Velikonoční vigilie kněz rozvláčně předem vysvětluje úkon zapálení svíce, který je zřejmý sám sebou. Obsese objasňovat během obřadů gesta ničí liturgii v její pragmatické podstatě a redukuje její mystagogický potenciál, totiž schopnost propůjčovat věřícím novou náboženskou zkušenost. Podle francouzského benediktina, známého liturgisty Francois Cassingena-Trevedy, svátosti a liturgie nejsou závislé na intelektuální sféře, nýbrž působí skrze tělo. Působí totiž v rámci „ekonomie vtělení“.

Je zapotřebí – pokračuje v rozhovoru italský divadelní teoretik Martinelli – přičinit se znovu o předávání onoho pocitu bázně či závratě, jež jsou typické pro událost, kterou zpřítomňuje mše. Ritus musí být pronikavým a proměňovat realitu i lidi, protože má převracet normální život a transportovat do jiné dimenze. Úbytkem gest, znaků a symbolů se liturgie stává konejšivou, uklidňující a změkčilou. Avšak ritus, který postrádá riskantnost a závratnost mystéria, není jenom nudný, ale zcela se zříká svého nároku proměňovat svět. Právě z této – v určitém smyslu – „traumatické“ povahy totiž plyne podmanivost a riskantnost ritu, na který člověk jako by všechno sází, aby byl v hloubi obnoven cele on sám i svět.

Právě toto dnes až zoufale hledá i moderní člověk, a pokud to nenachází v katolickém ritu, hledá jinde, a to i mimo křesťanství, katolíky nevyjímaje. Nezvratnost liturgické reformy proto neznamená její zastavení. Takřka operetní chápání litugie se dnes bohužel nejen šíří, ale dokonce není vnímáno jako nepatřičné ani v samotných katolických kruzích. Není proto ojedinělé, ani náhodné slýchat v Římě od obdivovatelů papeže Františka, že byli při papežské bohoslužbě zaskočeni výrazem jeho tváře, která během liturgie ani v náznaku nerozdávala úsměvy na všechny strany.

Kontakt

Fara Tučapy P. Vavřinec Černý
Tučapy 39
Boršice u Buchlovic
68709
604 367 327 v.cerny@volny.cz