Svatí v římském kánonu

Každou neděli nasloucháme slovům první eucharistické modlitby, která se odedávna nazývá římský kánon. Je to nádherná modlitba, která zahrnuje řadu krásných modliteb, a to i nyní, v nové mši, přesto, že mnoho myšlenek bylo vynecháno. Někdo si možná myslí, že současná mše je českým překladem té původní latinské. Není tomu tak. Do současné české mše se dostalo jen 17 % modliteb z té původní tradiční mše, zbytek byl nově vymyšlen.

            Pozornost upoutávají jména svatých, která se v modlitbě říkají: „V tomto společenství také uctíváme slavnou Pannu Marii, Rodičku našeho Boha a Pána, Ježíše Krista, jejího snoubence svatého Josefa, tvé svaté apoštoly a mučedníky Petra a Pavla, Ondřeje, (Jakuba, Jana, Tomáše, Jakuba, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Šimona a Tadeáše, Lína, Kléta, Klementa, Sixta, Kornélia, Cypriána Vavřince, Chryzogona, Jana a Pavla, Kosmu a Damiána) a všechny tvé svaté.“ A těmto svatým bych se chtěl dnes věnovat.

I v jiných liturgiích se setkáváme s tím, že připojují vzpomínku na některé své světce. Tím, že se vědomě zařadíme do společenství svatých, získávají naše prosby větší účinnost. Svatý Jan Zlatoústý říká, že je to pro světce velká čest, jestliže je jmenujeme právě tehdy, když se zpřítomňuje Pánova smrt, abychom získali plody nevýslovných tajemství jeho oběti.   Na prvním místě si připomínáme nejsvětější Pannu Marii, Královnu všech svatých. Tak jako stála u paty kříže a obětovala svého Syna Otci za hříchy lidstva, tak stojí také vedle kněze, když slaví mši svatou.

Svatý Josef vstoupil do kánonu v roce 1962 z pokynu Jana XXIII poté, když Pius IX. prohlásil sv. Josefa za patrona a ochránce Církve, a jevilo se přiměřené, aby byl jmenován také v mešním kánonu.

Následuje výčet dvanácti apoštolů, protože oni byli svědky první oběti a dvanácti dalších světců – mučedníků, z prvních křesťanských dob, protože oni prolitím krve napodobovali oběť Ježíše Krista. Jména dvanácti apoštolů a dvanácti mučedníků dávají dohromady počet dvacet čtyři na památku dvaceti čtyř starců v nebi, kteří jsou zástupci všech svatých. Nebo také 12 x 12 = 144 a to je zase připomínka těch 144 tisíců, kteří podle knihy Zjevení byli vyvoleni pro spásu (Zj 14, 1). „na hoře Siónu stál Beránek a s ním bylo sto čtyřiačtyřicet tisíc těch, kdo mají na čele napsáno jeho jméno a jméno jeho Otce.“ Na prvním místě jsou jmenováni sv. Petr a Pavel, kteří ve stejný den podstoupili mučednickou smrt. Aby byl dodržen počet dvanácti, udělal sv. Matěj místo sv. Pavlu a je zařazen až v druhém výčtu po pozdvihování. Následuje sv. Ondřej, bratr sv. Petra, a synové Zebedeovi Jakub a Jan.

Sv. Ondřej byl ukřižován na kříži ve tvaru X. Římský breviář mu vkládá do úst tato slova: „Buď pozdraven, milý Kříži, posvěcený Kristovým tělem, jehož údy na něm zazářily jako perly. Jak dlouho jsem po tobě toužil! Nyní byla konečně má žádost splněna. Přijmi učedníka toho Mistra, který na tobě visel. Odejmi mě od lidí a odevzdej mě tomu, který mě skrze tebe vykoupil.“

Svatý Jakub má na odlišení od jiného apoštola stejného jména přízvisko Starší. Zemřel jako první z apoštolů, když byl sťat na Herodův příkaz (Sk 12,2). Jeho ostatky byly záhy přeneseny do Španělska a jsou uctívány v Santiago de Compostella.

Svatý Jan je učedník, kterého Ježíš miloval a kterému svěřil z kříže svoji Matku. Působil v Efesu a byl vysoce váženou hlavou maloasijských církví. Za Domiciána byl vyhnán na ostrov Patmos, kde napsal Apokalypsu. Předtím byl vhozen do kotle s vroucím olejem, ale byl zázračně zachráněn. Po smrti Domiciána se mohl vrátit do Efesu, kde zemřel ve vysokém věku kolem roku 100.

Další apoštolové jsou seřazeni podle kalendáře. Tomáš vystupuje jen v Janově evangeliu, kde jsou popisovány jeho pochybnosti o zmrtvýchvstání Krista. Působil údajně jako misionář v Indii. Jakub Mladší byl Ježíšův příbuzný a působil jako první biskup v Jeruzalémě. Zachovával po celý život mojžíšský zákon a těšil se pro svou zbožnost a spravedlnost velké úctě u mnoha Židů. Byl pravděpodobně r. 62 svržen z chrámového cimbuří a dobit na zemi tyčí. Je autorem novozákonního listu.

Filip pocházel podobně jako Petr a Ondřej z Betsaidy a vystupuje rovněž jen v Janově evangeliu. Kázal ve Frýgii, kde podstoupil mučednickou smrt.

Bartoloměj je pravděpodobně totožný s Natanaelem, o kterém mluví Janovo evangelium v souvislosti se zázračný rybolovem. V apoštolských listech je uváděn vždy spolu s Filipem. V Arménii byl stažen z kůže. Jeho ostatky přinesl císař Otto III. do Říma, kde byly uloženy na Tiberském ostrově. Jeho lebka je od roku 1238 ve Frankfurtu nad Mohanem.

Matouš byl celník, kterého Pán povolal. Napsal první evangelium, pravděpodobně v hebrejštině nebo aramejštině předtím, než odešel z Palestiny hlásat Krista pohanům. Jeho ostatky jsou uctívány v Salernu na Sicílii.

Apoštol Šimon nazývaný Horlivec patřil asi původně k sektě zelotů. Působil spolu s Judou Tadeášem v Persii, spolu byli umučeni a spolu slaví svátek 28. října. V kánonu je jmenován jen jako Tadeáš, pravděpodobně proto, aby nebyl zaměňován s Jidášem zrádcem (latinsky v obou případech Judas).

Po apoštolech následuje dvanáct svatých mučedníků, kteří se těšili v Římě obzvláštní úctě. Je to pět papežů, jeden biskup, jeden jáhen a pět laiků.

Linus, Kletus a Klement byli první tři nástupci sv. Petra. Od Klementa máme zachován významný list adresovaný obci v Korintu.

Sixtus je pravděpodobně papež Sixtus II. (+ 258), protože je vždy jmenován spolu s jáhnem Vavřincem, který byl jeho jáhnem a následoval ho v mučednické smrti. Papež Sixtus II. nastoupil až po Korneliovi, je však jmenován před ním, aby zůstalo zachováno spojení Kornelius a Cyprián, kteří podstoupili mučednickou smrt ve stejný den 14. září, i když s odstupem pěti let. Jejich společný svátek slaví církev 16. září.

Papež Kornelius prokázal milosrdenství vůči odpadlíkům v pronásledování a po vykonaném pokání je znovu přijal do církve. Kornelius musel za císaře Gala odejít do vyhnanství do dnešní Civitavecchia, kde záhy nato zemřel. Moderní badatelé pochybují o jeho mučednické smrti, ale jeho náhrobek nese nápis: Cornelius martyr.

Cyprián byl biskupem v Kartágu v severní Africe. Byl pokřtěn jako dospělý, ale byl velmi horlivý, rozdal svůj majetek chudým a věnoval se modlitbě a studiu. S papežem Korneliem si dopisoval a podporoval ho v konfliktu s novaciány. Po jeho mučednické smrti mu uspořádali křesťané slavný pohřební průvod s pochodněmi.

Vavřinec byl jáhnem římské církve a měl na starosti chudinu. Když od něho žádal městský prefekt vydání církevního pokladu, přivedl mu pravý „poklad církve“ - zástup chudých. Byl za to odsouzen k obzvláště kruté smrti. Byl pozvolna opékán na rozpáleném rožni. Duch Svatý ho přitom tak posiloval, že mohl říct svému katovi: „Můžeš mě otočit. Tato strana je již opečená“.

Chrysogon byl laik, který vyučoval křesťany ve víře a byl umučen r. 304 za Diokleciána. Bratři Jan a Pavel byli vznešení Římané, kteří měli významná místa u dvora sv. Konstancie, dcery Konstantina Velkého. Julián Odpadlík je nutil k modloslužbě a dal je popravit mečem ve svém domě, protože se styděl vykonat veřejnou popravu. Tento dům je dnes v Římě k vidění.

Rovněž Kosmas a Damián byli bratři. Pocházeli z Arábie a byli lékaři, kteří léčili zdarma a přivedli mnohé ke křesťanství. Byli popraveni za Diokleciána v Kilikii.

Všichni tito světci byli mučedníci. Protože se stali Kristu podobni ve smrti, jsou jmenováni při jeho mešní oběti. První církev ctila jako světce jen mučedníky. Teprve po skončení pronásledování byl ctnostný život biskupů, mnichů a panen hodnocen jako nekrvavé mučednictví, a tak se postupně rozvinula i jejich liturgická úcta.

Skutečnost, že žádný z výše uvedených světců nežil po čtvrtém století, svědčí o vysokém stáří seznamu světců v římském kánonu. Pokusy zařadit i pozdější světce (např. v Německu sv. Bonifáce) narazilo na odpor a protesty a zůstalo jen u tradičních prvních světců.

Po druhém mementu za zemřelé je jmenováno 15 světců:

Skupinu sedmi mužů a sedmi žen vede sv. Jan Křtitel. Jelikož ho Kristus nazývá „největším z těch, kdo se narodili z ženy“ (Mt 11, 11) byl ve starověku pokládán po Matce Boží za největšího světce.

Protože číslo sedm je v biblickém chápání číslo plnosti, proto sedm mužů a sedm žen symbolizuje všechny svaté muže a ženy, a to je také důvod, proč do kánonu nemusejí být doplňováni další světci. Protože tam symbolicky obsaženi jsou.

Následují jména svatých ze všech zemí, z každého povolání, stáří a pohlaví. Církev tak chce naznačit, že křesťan může všude, v jakémkoliv povolání a věku pracovat na své spáse a také ji dosáhnout. Světci jsou seřazeni podle doby své mučednické smrti. Na prvním místě je to sv. Štěpán, první křesťanský mučedník. Skutky apoštolů ho nazývají „mužem plným víry a Ducha Svatého“ a líčí v 6. a 7. kapitole jeho zvolení a hrdinskou smrt. Následuje apoštol Matěj, protože před pozdvihováním ho vytlačil sv. Pavel. Byl zvolen po smrti zrádce Jidáše. Jeho ostatky odpočívají v Trevíru, kam je zanesla sv. Helena. Jeho lebka je však v Římě v bazilice Santa Maria Maggiore.

Svatému Barnabáši přiznává římský misál a breviář rovněž titul apoštola. Byl vyslán z jeruzalémské obce do Antiochie, provázel sv. Pavla při jeho návratu z Tarsu a pomáhal mu při apoštolské práci (Sk 11, 22 – 26). Sv. Ignác byl biskupem v Antiochii a v roce 107 byl za císaře Trajána odsouzen, aby byl v Koloseu přehozen šelmám. Cestou do Říma psal křesťanům krásné listy, které se nám zachovaly. Alexander je pravděpodobně pátý nástupce sv. Petra, papež Alexander I. Byl sťat kolem roku 117 a jeho ostatky jsou u sv. Sabiny v Římě. Marcelinus a Petr, kněz a exorcista římské církve, byli spolu sťati v roce 304.

            Seznam sedmi mučednic uvádí mučednice Perpetua, která v Kartágu napsala cenná akta o svém mučednictví. Byla to urozená žena a Felicita byla její otrokyně. Pokřtěny byly až ve vězení. Otec přemlouval Perpetuu, aby opustila svou víru, ale marně, Felicita před popravou porodila dítě.

            Následují dvě sicilské panny: Agáta byla krutě mučena r. 251. Po bičování byla uzdravena na přímluvu sv. Petra. Rok po její smrti vybuchla sopka Etna a obyvatelé ve strachu spěchali k jejímu hrobu, kde se nacházel závoj, který neshořel, když byla Agáta hozena do plamenů. Tímto závojem se bránili proti toku lávy. Lucie vytrpěla mučednickou smrt o 50 let později, v roce 304 jako poslední oběť Diokleciánova pronásledování.

            Další dvě panny jsou Římanky. Anežka měla 13 let. Zasvětila se Kristu a když jí přemlouvali, aby se vdala, řekla: „Zasnoubila jsme se s tím, jehož krásu obdivuje slunce a měsíc. Jemu zůstanu věrná“. Na její svátek žehná papež dva beránky, z jejich vlny se pak zhotovují palia pro arcibiskupy na celém světě.

Cecilie byla panna ze vznešené rodiny, která rovněž své panenství zasvětila Bohu. Rodiče ji vdali za pohana Valeriána. O svatební noci mu řekla o svém slibu a o tom, že anděl chrání její panenství. Valerián chtěl anděla spatřit a slíbil, že přijme křest. On i jeho bratr se obrátili a zemřeli mučednickou smrtí. Cecilii udeřil kat sekerou, tři dny krvácela, než zemřela. Patronkou hudby ji učinila antifona k jejímu svátku, která mluví o tom, jak zpívá Pánu za doprovodu hudebních nástrojů. Její tělo bylo v roce 1599 nalezeno v Kalistových katakombách neporušené.

            Anastázie podstoupila mučednickou smrt r. 304 v Sirmiu v Panonii nedaleko dnešního Bělehradu. Její svátek připadá na 25. prosinec.