TICHÁ AKTIVITA SRDCE Nad konstitucí Sacrosanctum concilium o posvátné liturgii

(převzato z Res Claritatis MONITOR č. 15)

Kardinál Robert Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, představuje konstituci Sacrosanctum concilium jako skutečnou „magnu chartu“ každého liturgického jednání.

Bude se konstituce Druhého vatikánského koncilu o posvátné liturgii vykládat padesát let po vyhlášení papežem Pavlem VI.? Sacrosanctum concilium není prostý výčet „receptů“ na reformu, ale skutečná „magna charta“ každého liturgického jednání.

Ekumenický koncil nám v ní poskytuje poučení církevního magisteria o metodě. Koncil se zdaleka nespokojil pouze s disciplinárním a vnějším přístupem, ale chce, abychom přemýšleli o tom, čím je liturgie ve své podstatě. Praxe Církve vždy vychází z toho, co přijímá a o čem rozjímá ve Zjevení. Pastorační péče nemůže být oddělena od nauky.

Actio Christi (Dílo Kristovo – pozn. redakce)

V Církvi „má být činnost zaměřena ke kontemplaci“ (viz č. 2). Koncilní konstituce nás vyzývá, abychom znovu objevovali trojiční původ liturgické činnosti. Koncil tak vyjadřuje kontinuitu mezi posláním Krista Spasitele a liturgickým posláním Církve. „Jako Otec poslal Krista, tak Kristus poslal apoštoly,“ aby „obětí a svátostmi, které jsou ohniskem všeho liturgického života“ uskutečňovali „dílo spásy“ (č. 6).

Slavení liturgie tedy není nic jiného než uskutečňování Kristova díla. Liturgie je ve své podstatě actio Christi. „Je to dílo Krista, kterým vzešlo dokonalé usmíření a dosáhli jsme v něm plnosti bohopocty“ (č. 5). On sám je velekněz, skutečný předmět a pravý vykonavatel liturgie (č. 7). Nepřijmeme-li tento zásadní princip ve víře, pak existuje riziko, že se liturgie stane lidským úkonem, sebeoslavou společenství.

Naproti tomu skutečné dílo Církve spočívá ve vstupování do Kristovy činnosti, ve sjednocování se s tímto dílem, které přijal jako poslání od Otce. Tím „jsme dosáhli plnosti bohopocty“, protože „jeho lidství, sjednocené s osobou Slova, bylo nástrojem naší spásy“ (č. 5). Církev, tělo Kristovo, proto musí být nástrojem v rukou Slova.

Participatio actuosa (Aktivní spoluúčast – pozn. red.)

Toto je hlavní smysl klíčového pojmu této koncilní konstituce: participatio actuosa. Taková účast spočívá v tom, že se Církev stává nástrojem Ježíše Krista – Kněze, aby se mohla podílet na jeho trojičním poslání. Církev se aktivně účastní liturgické činnosti Ježíše Krista tím, že je jeho nástrojem. Hovořit v tomto smyslu o „celebrujícím společenství“ není zcela jednoznačné a vyžaduje obezřetnost. (Instrukce Redemptoris sacramentum, č. 42). Participatio actuosa by nemělo být považováno za nutnost něco dělat. V tomto bodě je učení koncilu často deformováno. Spíše jde o to dovolit Kristu, aby nás spojil se svou Obětí.

Liturgické participatio musí být tedy míněno jako milosrdenství Krista, který „vždycky k sobě přidružuje svou milovanou nevěstu Církev“ (č. 7). Jemu náleží iniciativa a prvenství. Církev „prosí své- ho Pána a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci“ (č. 7).

Kněz se tedy musí stát tímto nástrojem, který umožňuje Kristu zazářit. Jak nám nedávno připomněl papež František, celebrant není moderátorem nějakého představení; nesmí usilovat o popularitu mezi shromážděnými lidmi tím, že by před nimi vystupoval jako jejich hlavní konferenciér. Přijmout ducha koncilu právě naopak znamená, že kněz bude sám sebe upozaďovat – vzdá se ústředního postavení.

Na rozdíl od toho, co se časem ustálilo, a v souladu s koncilní konstitucí je zcela vhodné, aby během úkonu kajícnosti, zpěvu Gloria, modliteb a eucharistické modlitby kněz i shromáždění věřící stáli společně ad orientem, (k východu, tedy k svatostánku – pozn. red.) a vyjadřovali tak svou vůli podílet se na bohoslužbě a díle vykoupení uskutečněného skrze Krista. Tohoto způsobu lze vhodně využít v katedrálách, kde liturgický život musí být příkladný (č. 4.)

 Abychom se vyjádřili zcela jasně, je třeba podotknout, že v některých jiných částech mše kněz jednající in persona Christi Capitis (v osobě Krista – pozn. red.) vstupuje do dialogu se shromážděným lidem. Ale tento dialog tváří v tvář nemá žádný jiný smysl než vést k důvěrnému setkání s Bohem, který z něho milostí Ducha Svatého učiní setkání „Božího srdce se srdci věřících“. Koncil nabízí další prostředky k aktivní účasti: „recitování aklamací a odpovědí a zpěvu žalmů, antifon a písní; jde i o správné chování, gesta a držení těla“ (č. 30).

„Žoviální“ liturgie

Příliš rychlý a především příliš lidský výklad z toho vyvodil, že věřící musí být neustále aktivní. Současná západní mentalita utvářená technologiemi a uhranutá hromadnými sdělovacími prostředky si přála učinit z liturgie nástroj efektivní a užitečné pedagogiky. V tomto duchu docházelo k pokusům o vytvoření žoviálních bohoslužeb. Celebranti, vedeni pastoračními záměry, občas zkoušejí vytvořit z bohoslužeb didaktické dílo, a proto zavádějí různé sekulární a působivé prvky. Nejsme snad svědky rostoucího počtu nejrůznějších svědectví, zábavných vystoupení a potlesku? Domnívají se, že to povede k vyšší účasti věřících, avšak ve skutečnosti se tak liturgie redukuje na lidskou zábavu.

„Je pravda, že mlčení není ctnost a hluk není hřích,“ píše Thomas Merton, „ale neustálá vřava, zmatek a hluk v moderní společnosti nebo při některých afrických eucharistických liturgiích jsou výrazem atmosféry jejich nejtěžších hříchů a těmi jsou bezbožnost a zoufalství. Svět propagandy a nekonečných argumentací, invektiv, kritiky nebo jen pouhého tlachání je světem, v němž nestojí za to žít. Mše se stává zmateným rámusem, modlitby vnějším nebo vnitřním hlukem.“ (Thomas Merton, The Sign of Jonah, francouzské vydání, Albin Michel, Paříž, 1955, s. 322).

Podstupujeme reálné riziko, že při našich bohoslužbách nezbyde žádné místo pro Boha. Vystavujeme se riziku stejného pokušení jako Židé na poušti. Snažili se vytvořit bohoslužbu tak, aby vyhovovala jejich vlastním představám a touhám, ale nezapomínejme, že skončili u uctívání zlatého telete.

Prokazování úcty Bohu

Je na čase začít naslouchat koncilu. Liturgie je „především prokazování úcty Boží velebnosti“ (č. 33). To má pedagogickou hodnotu do té míry, do jaké je liturgie zaměřena na oslavu Boha a na bohopoctu. Liturgie nás vpravdě staví do přítomnosti Boží transcendence. Skutečná účast znamená, že se v nás obnoví onen „úžas“, kterému svatý Jan Pavel II. přikládal velkou pozornost (Ecclesia de Eucharistia č. 6.) Tento svatý úžas, tento radostný údiv, od nás vyžaduje ztišení před Božím majestátem. Často zapomínáme, že posvátné ticho je jedním z prostředků, které koncil pro účast na bohoslužbách přednostně doporučoval.

Je-li liturgie dílem Ježíše Krista, je nezbytné, aby během ní celebrant pronášel své vlastní komentáře? Nesmíme zapomínat, že když misál povoluje nějaký zásah, ten se nesmí proměnit ve světskou a lidskou rozpravu, v ať už více či méně rozumný komentář na aktuální téma ani ve světský pozdrav přítomných věřících, ale má být velmi krátkým pozdravením, které dá najevo tajemství shromážděné Církve (Všeobecné pokyny k římskému misálu, č. 50). Pokud jde o kázání, to je samo o sobě liturgickým úkonem, který má svá vlastní pravidla.

Participatio actuosa na díle Ježíše Krista předpokládá, že opustíme sekulární svět, abychom se mohli připojit k „posvátné činnosti, které se žádná jiná nevyrovná“ (Sacrosanctum concilium, č. 7). De facto „tím s určitou troufalostí požadujeme zůstávat v lidském světě a zároveň vstoupit do světa Božího.“ (Robert Sarah, Dieu ou rien, s. 178).

V jistém smyslu je politováníhodné, že presbytář (u hlavního oltáře) v našich kostelech není místem přísně vyhrazeným pro bohopoctu, že do něho vstupují lidé ve světských oděvech a že posvátný prostor není architektonicky jasně vymezen. Vzhledem k tomu, že – jak učí koncil –, Kristus je přítomen v Božím slově, když je zvěstováno, je podobně na škodu, že lektoři nemají vhodný oděv, který by naznačoval, že nepronášejí lidská slova, ale slovo Boží.

Mystická a kontemplativní činnost

Liturgie je v podstatě mystická a kontemplativní činnost, a tudíž přesahuje naše lidské jednání; dokonce i participatio je milostí od Boha. Proto z naší strany předpokládá otevřenost vůči tajemství, které je oslavováno. A tudíž konstituce doporučuje plné pochopení obřadů (č. 34) a zároveň nařizuje, „aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší“ (č. 54).

Pochopení obřadů není pouhým úkonem rozumu, který by měl vše přijímat, všemu rozumět a vše zvládat. Našemu pochopení posvátných obřadů napomáhá sensus fidei (smysl víry – pozn. red.), jenž vede k praktikování živé víry prostřednictvím symbolů a který díky „harmonii“ poznává více než pouhé pojmy. Tento princip předpokládá, že člověk přistupuje k božskému tajemství s pokorou.

Kontinuita, nikoli rozkol

Ale budeme mít odvahu následovat koncil až do tohoto bodu? Takovýto výklad, osvětlený vírou, je však zásadní pro evangelizaci. Liturgie má být pro „ty, kdo jsou mimo Církev, jako znamení vyzdvižené mezi národy. Pod ní se mají vjedno shromáždit rozptýlené Boží děti“ (č. 2). Výklady konstituce Sacrosanctum concilium musí přestat být výmluvou pro neposlušnost církevních předpisů.

Přesněji řečeno nemohou být příležitostí pro vytváření roztržek mezi katolíky. Dialektický výklad Sacrosanctum concilium, tedy hermeneutika rozkolu v tom či onom smyslu, není ovocem ducha víry. Koncil nechtěl skoncovat s liturgickými formami zděděnými z tradice, ale spíše je chtěl prohloubit. Konstituce nařizuje, „aby nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují“ (č. 23).

V tomto smyslu je nezbytné, aby ti, kdo celebrují podle usus antiquior, tak činili bez jakéhokoli ducha odporu, a tudíž v duchu Sacrosanctum concilium. Stejně tak by bylo chybou domnívat se, že mimořádná forma římského ritu má původ v jiné teologii než reformovaná liturgie. Bylo by taktéž žádoucí, aby obřady kajícnosti a offertorium podle usus antiquior byly doplněny jako příloha do příštího vydání misálu, a bylo tak zdůrazněno, že obě formy liturgice osvětlují jedna druhou a nejsou ve vzájemném protikladu.

Budeme-li žít v tomto duchu, pak liturgie přestane být předmětem soupeření a kritiky, ale budeme se moci aktivně účastnit té liturgie, „která se slaví ve svatém městě Jeruzalémě, k němuž směřujeme jako poutníci; tam sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku“ (č. 8).

Kardinál Robert Sarah https://rorate-caeli.blogspot.com

Přeložil Pavel Štička (Mezititulky redakce)